Rozhovor 14

13. července 2006 v 18:16 | hanulka |  Rozhovory
Jsou fenomén. Ani po jednom roce Tokiománie neskončila. Jejich role ve skupině jsou značně jasné: Bill jako vyzývavý frontman, Gustav, co hraje na bicí, Georg, který hraje na basu a Tom, který hraje na kytaru a mimo to je to lamač dívčích srdcí. V Německu patří tihle čtyři kluci z Magdeburgu mezi senzaci. Nyní je čas na to, aby už dobyli i svět. Respektive právě teď Amsterdam. A my sme byli u toho: U Billovi soukromé postele v Tour-buse, zjistili sme, že fanoušci tam dokáží křičet, jako v Německu. Nebo sme se i podívali na jejich jídelní lístek. Kromě nezdravého jídla sme u nich narazili i na ovoce. Čím si prošli? Jeden rok Tokio Hotel...co se změnilo? Jak budou pokračovat? Exklusivně tu pro vás máme odpověď.
Odpoledne ve dvě hodiny, sme je potkali v hotelu u kafe(Bill a Georg) a coly(Tom a Gustav). Je tam nepřirozený ticho. Nikdo z fanoušků nevypátral tenhle luxusní hotel v Amsterdamu. I když Bill nosí make-up a pije svou horkou kávu, nebudí pozornost. Jsou tady čtyři německý mega hvězdy u lodního můstku u hotelu - ale nikdo si to neuvědomuje.
Pro kluky je to přivítaná změna v jejich hektickém životě rockových hvězd.
Tom: Často vstávám brzo ráno a nevim...první co udělám je, že se podívám z okna a vidím...jo, vidím Kolín nad Rýnem.
Bill: Ano, jsme často ve dvou nebo třech městech za jeden den a samozřejmě, že někdy se ztratí orientace.
Opravdu zaneprázdnění. Pak tady byla otázka, jestli kluci opravdu vždycky leží v posteli sami. Je tady přece tolik ochotných holek, nebo ne?
Bill: To je tak strašný!! (všichni se smějí) To nejde. Jestli chcete mít opravdovej vztah, pak je těžký to rozvrhnout. To může jenom frajer. Ale my právě teď nechceme, protože to je ta poslední věc, na kterou máme čas.
Tom: Ale kdyby se to stalo, a někdo z nás se zamiloval, tak bychom se o ni určitě ale nějak neprali.
No, nemají sice žádný čas na lásku, ale autobus mají extra. Ale není zvukotěsnej. Protože během několika minut je všude slyšet křik zvenku, který se opravdu rozléhá v uších, když na to nejste zvyklý
Před legendárním klubem Paradiso, je mnoho bodyguardů a taky samozřejmě fanoušků. (jedna fanynka ukazuje, že má na ruce nápis "Fuck me Bill" - asi si to dokážete přeložit)
Když to vidíte a slyšíte, tak si musíte položit hlavní otázku, byl sem v jejich věku taky takový? Byl sem taky do někoho takhle hysterický fanoušek?
Kluci nemají čas, jdou rychle do klubu. Ale v klubu není o moc větší ticho..je tam zvuková zkouška. Kluci nejsou ani čtyři hodiny před show nervózní.
Bill: Ještě ne. Ale když už zbývá jenom hodina do show a sem v zákulisí, tak to na mě přichází. Ale při zkoušce je všechno v pohodě. Lidi jsou venku před klubem, můžeme všechno překontrolovat a zjistit, že je v pořádku.
Tom: Super! Zase sem se pokecal! Skvělý! (Tom se pokecal kečupem)
Při dělání muziky člověku vyhladoví. Hlavně nezdravě. Kromě sushi nebo salátů jedí i hot dogy s kečupem. Dokonce je tam i ovocný jogurt, který se povaluje na stole. Ale Tom ho nějak nechce.
Tom: Ok, někdy je jíme, ale často spíš ne. Nechceme furt jíst jenom zdravá jídla a taky to říkáme. Neměli by si z nás nikdo brát příklad, protože nejsme ranní ptáčata, jsme totálně líní a jíme nezdravá jídla. Možná tak jenom v muzice nebo něčem, ale jinak ne.
Ještě je tu další otázka. Znamená snad být hvězdou víc jako iluze než realita? Skupina má plný program, každý po nich něco chce. Každý teenager po nich touží. Každá minuta je drahá. Nakonec se z normálních věcí stanou i věci důležité.
Bill: Přepych není tak důležitý.
Georg: Jo rozhodně.
Bill: No přepych máme na relaxaci. Někdy si dopřejeme ten přepych.
Tom: A opalovat se je taky přepych.
Bill: Jo, není to nic materiálního.
Ale kluci musí ještě na svou postel čekat. v půl sedmý večer, půl hodiny před koncertem. Šatna skupiny. Mysleli sme si, že být rockovou hvězdou je něco jinýho. Víc tak nějak spirituálního.
Bill: Je tu jenom jedna věc, půl hodiny před show se sejdeme v šatně. To je jediná věc. Věříme, že nám to přinese štěstí.
Georg: Jinak nemáme svého maskota nebo tak.
Bill: Georg má malého plyšového medvěda, ale nechce ho ukázat.
1 400 cvakajících mobilů, digitálních foťáků a vyžívají se všichni když můžou zpívat s Billem.
Po devadesáti minutách je konec. Po převlečení vycházejí kluci z klubu asi tak nějak kolem deváté hodiny. Před budovou na ně čekají fanoušci kvůli jedné věci: dostat autogram. Od německých fanoušků se nijak neliší, až na ty problémy s dorozumíváním.
Bill: Tohle je pro zpěváka těžké. Na koncertech to není jednoduchý. Mé znalosti v angličtině nejsou tak dobré...
(kluci ťukají na okno a loučí se s fanoušky)
Bill: Vidí nás?
Georg: Díky těm světlům bych řekl, že jo!
Bill:...a není to jednoduché. Musím se starat o to, co říkám mezi písněmi a taky, aby mi rozuměli.
A my sme se při téhle reportáži taky něco naučili. Zatímco Bill si pochrupoval, Tom, Gustav a Georg zakončili svůj těžkej den hraním na playstationu. A my sme zjistili, že být star jako teenager je taky těžká práce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama